Lesk a stíny pozitivního myšlení

02.03.2020

Na téma pozitivního myšlení bylo řečeno mnoho slov, napsáno bezpočet knih a snad ještě více článků v různých internetových rubrikách. Jsou plné návodů na to, jak každé trápení obrátit v náš prospěch a osobní růst, ovládnout mysl, zbavit se za pár týdnů stresu, či si najít životního partnera. Je pravdou, že naši "životní realitu" si z velké části vytváříme sami, tím jak vnímáme sami sebe a jakou optikou se díváme na svět. Stojí ale za to podívat se na celé téma z větší šířky, případně hloubky. Podle jedné z mnoha definicí, kterou si můžete "vygooglit", pozitivní myšlení "tkví ve víře a přesvědčení, že každý den může být lepší než ten předchozí,a že i sebemenší škobrtnutí je výzvou něco změnit nebo se někam posunout." Zní to velmi lákavě, nicméně založit svůj život na přesvědčení, že všechno bude už jenom lepší a že jsem to vždy já, kdo si řídí běh života, je občas spolehlivý způsob, jak se tvrdě střetnout s realitou.

Vidím jako smysluplné podívat se blíže na to, co vlastně pozitivní myšlení či pozitivní přístup znamená, co nám může nabídnout a jaké jsou jeho limity a stinná zákoutí. V předchozí větě jsem záměrně zmínil pozitivní "myšlení" a pozitivní "přístup". Mezi myšlením a přístupem totiž vidím velký rozdíl. Každý, kdo někdy meditoval či prošel výcvikem v mindfulness, se potkal se svými myšlenkami. Mohl je vnímat například jako bubliny, které se vynořují z nevědomí a při zaměření pozornosti na ně prasknou a zmizí. Někdy dříve, jindy později :-). Výcvik v mindfulness a v meditaci přináší porozumění tomu, jak lidská mysl funguje. Jedním z uvědomění je, že ve skutečnosti máme minimální kontrolu, pokud vůbec nějakou, nad tím, jaké myšlenky se nám v hlavě rojí. Ať už se jedná o myšlenky sebevíc tzv. pozitivní či negativní. Současně s tím si začínáme uvědomovat, že naší osobní volbou a skutečnou svobodou je, jaký vztah k našim myšlenkám navážeme. Zda jejich obsah vnímáme jako něco, co chceme následovat, protože to zvýší kvalitu našeho života, anebo se realizaci myšlenky raději zdaleka vyhneme. Tuto schopnost máme všichni, jen si jí většinou nejsme moc vědomi a nerozvíjíme ji. Jeden velmi jednoduchý příklad. Kolikrát za život jsme pronesli větu "Já ho snad zabiju!". Přitom jsme neměli zájem někoho skutečně sprovodit ze světa. V jiné situaci je velmi dobré vzít v potaz myšlenku, že bych měl zajít k lékaři, pokud cítím silnou bolest. A pak je tu třetí varianta. Chci držet dietu, ale večer dostanu chuť na čokoládu. Jedna polovina mozku říká "Dej si jen kostičku, to ti nic neudělá". A druhá polovina oponuje: "Ale dvě kostičky už jsi měl ráno a čtyři po obědě, takhle zase sežereš celou tabulku!". Dvě protichůdné myšlenky, klasický konflikt. Kterou z nich budeme následovat?

Slavný izraelsko-americký psycholog Daniel Kahneman přišel s konceptem, že v každém z nás je prožívající a rozpomínající se já. Když např. budeme mít nemocnou babičku, která potřebuje donést nákup a současně nás někdo pozve na horskou dráhu, naše prožívající já si zvolí horskou dráhu. Protože to bude opravdu jízda a zážitek. Ale naše rozpomínající se já bude spokojené, když se bude moct ohlédnout zpět a vidět, že jsme namísto toho raději babičce donesli nákup. Aniž bychom rozvíjeli složité psychologické teorie, prostě jsme se v tomto případě rozhodli následovat myšlenku, že raději někomu pomůžeme.

Co je v této situaci pozitivní myšlenka? Jaký je pozitivní přístup? Mimochodem toto je místo, kde nás může hodně naučit mindfulness, čili být si vědom myšlenek, emocí a pocitů s nimi spojených a svobodně se rozhodnout, kudy chceme jít. A jako kouč si neodpustím malou odbočku, třeba existuje třetí cesta :-). Ráno vstanu dřív, donesu babičce nákup a pak vyrazím na horskou dráhu...

S tématem pozitivního myšlení souvisí tzv. pozitivní psychologie, která jako obor vznikla v druhé polovině 20. století a stala se protivahou klinické psychologie, která se zabývala negativními duševními jevy. Na rozdíl od ní se věnuje pozitivním emocím, kterými rozumí např. lásku, pocit štěstí, radost či naději, a věnuje se vlivu těchto kvalit na náš život. Učí nás mimo jiné porozumět vlastní mysli, emocím, relaxaci, vlastní sebehodnotě či jak se vypořádat s vnitřním kritikem.

Pozitivní přístup neznamená lakovat život na růžovo, vytěsňovat bolestivé prožitky a hecovat se za každou cenu do pozitivního naladění. To vydržíme jen chvíli a člověk se přitom brzy unaví, protože to znamená držet si křečovitě na tváři usměvavou masku. Také nejde o předstírání, že jsme vždy ok, anebo že známe recept na to, jak si zajistit trvalou pohodu či úspěch, dosáhnout všech našich cílů a překonat všechny problémy. Spíš zahrnuje několik oblastí jako je trpělivé rozvíjení pozitivních kvalit mysli: radost, empatie, emoční inteligence, tolerance, štědrost, vnitřní pravdivost a integrita. Dále sem patří odvaha podívat se zblízka na naše stíny uložené v nevědomí, které nám často brání tyto kvality rozvíjet. A nakonec je to prohlubování schopnosti přijmout a obejmout svůj život takový, jaký je, ať už se vezeme na jeho výšinách, nebo se právě brodíme po kolena bahnem. Jedním ze základních principů života totiž je, že není statický, ale stále se mění. Tak jako noc a den či barva oblohy. Obsahuje světlé i tmavé odstíny podobně jako obraz, který právě kvůli hře světla a stínu vnímáme jako krásný. Pokud k našemu životu přistupujeme stejným způsobem, můžeme jím kráčet lehčeji a s úsměvem na tváři.