Mír vs. Boj za mír

Tento článek píši v průběhu vrcholící koronavirové epidemie, která bude velmi pravděpodobně následována ekonomickou krizí, pro mnoho lidí ztrátou zaměstnání či velkými propady příjmů. Takže se není co divit, že se nad námi často ujímá vlády stres a obavy o budoucnost a s nimi na světlo vychází to, co doteď bylo uložené pod povrchem všedních dní, kdy všechno fungovalo více či méně tak, jak má. Běh světa se ale mění rychle, kdo z nás si dneska vzpomene na události, které jím hýbaly před dvaceti, deseti či pěti lety? Nechci nijak bagatelizovat aktuální situaci, ale také nevidím jako smysluplné přikládat další polínka do ohně již tak rozjitřené atmosféry. Jako všechno, i ona jednou pomine a my se vrátíme k našim běžným životům plným drobných radostí a bezvýznamných půtek. Proto bych se rád zamyslel nad něčím, co tato situace odkrývá, ale současně jde o téma nadčasové. To, co přitahuje v poslední době moji pozornost, je nastavení našich myslí (či moderně anglicky "mind-set").

Takovým jedním typickým nastavením je kritičnost. Sama o sobě je důležitou schopností, která nám pomáhá udělat si vlastní úsudek, nepřebírat automaticky názory druhých a zapojit vlastní rozum. Často ale na sebe bere bojovnou hypertrofovanou podobu, vyživovanou našimi vlastními stíny. Kdo neví, o čem mluvím, tak ať si otevře na internetu jednu z mnoha diskusí na Facebooku či pod nějakým on-line článkem. Lidé, které bychom při osobním kontaktu považovali za sympatické a mírumilovné spoluobčany, se najednou pouští do půtek, sarkasmů a on-line prostorem se šíří obviňování a agrese. Ty ale nemají nic společného s kritickým myšlením, které starověcí Řekové označovali slovem kritikos a které vyjadřovalo schopnost rozlišování. Právě naopak, emoce zloby a "spravedlivého" naštvání tuto schopnost zatemňuje.

"Spravedlivé" naštvání má jednu typickou vlastnost. Bojuje za nějaký pozitivní ideál, spravedlnost či hodnotu, kterou obecně považujeme za ušlechtilou. Obrací se přitom proti něčemu či někomu, kdo je, ovšem jen zdánlivě, původcem naší nevědomé emoční bolesti. Bolesti, která je spojená se lpěním na našem samozřejmě jediném správném pohledu, názoru, přesvědčení, výkladu či víře. Jeden z mých učitelů meditace říkával, že pokud na někoho ukážeme prstem s nějakým obviněním, měli bychom ten prst vždy otočit o 180° a namířit ho směrem k nám. Nemyslel tím, abychom vinili sami sebe, ale spíš prozkoumali, co nás vede k odsudku či agresi.

Tento postup jsem si mohl sám vyzkoušet, když jsem pobýval v Indii v jednom meditačním centru právě v době, kdy v Česku probíhala jedna velmi vypjatá politická situace. Nešlo být nestranný, byl jsem na jedné straně barikády a durdil jsem se na tu druhou stranu. Samozřejmě, tu hloupější, méně informovanou a naivní. "Jak jenom může takto někdo uvažovat?!!". A pak jsem jednoho rána, tak jako každý den, odešel na místní svatou horu a sedl si do malé svatyňky na jejím svahu. Společnost mně dělal jen věčný oheň, symbol neohraničené lásky a světla. Seděl jsem v jeho přítomnosti, dlouho a tiše. Tak dlouho, až se jedna z ran otevřela. Jedna z mnoha, které nosíme pod svými žebry. Kořeny bolesti se samy obnažovaly, před očima defilovaly obrázky z dětství. Všechno najednou dávalo smysl. Moje lehce hysterické reakce vůbec nebyly důsledkem racionálního hodnocení, ale útěkem od vlastních zranění. Když jsem nakonec otevřel oči, protáhl ztuhlé nohy a vydal se z hory opět dolů, všechno bylo najednou jinak. Už nebyli "ti na druhé straně barikády". Byli tu jen lidé, kteří zoufale potřebují pohladit, utěšit a obejmout.

Ať už procházíme jakkoli složitou situací, osobní nebo na úrovni společnosti, anebo i v klidných dobách, a najednou se v nás zvedne hlas, který se bude bouřit proti "takové nespravedlnosti", "takovému okrádání", "takové hlouposti" a podobně, zastavme se na malý moment. Než hodíme kamenem po těch druhých, zůstaňme chvilku sami u sebe. Možná se jenom tady někdo uprostřed našeho hrudního koše domáhá pozornosti a přijetí. Jak zpívá v jedné písni písničkářka Radůza, "...všichni chtějí lásku a klid...". Mír ale nenajdeme nikde mimo nás. Nezajistí ho pro nás dobrá mzda, společenská pozice, dokonalý partner, naplňující zaměstnání, kompetentní a bezúhonná vláda či stabilní růst HDP. Láska a klid je absence boje. Tak prosté to je. I tak zvaně spravedlivého boje.

Nenásilí ale neznamená naivní a submisivní ohýbání hřbetu či odtažitost a lhostejnost. Jsou samozřejmě situace, kdy je důležité se aktivně bránit, ale pokud boj vychází z toho místa v nás, které se cítí nešťastné a opomíjené, málokdy takovým bojem získáme to, co si od něho slibujeme. V tom případě spíš bojujeme sami se sebou. Většinou si ale nejsme vůbec vědomi, že bojujeme nebo odsuzujeme a že si tím trápení způsobujeme hlavně my sami. Abychom mohli přestat vést boj, který nás vyčerpává, je někdy dobré podívat se do toho skrytého místa v nás, kterému něco zoufale chybí nebo které se něčeho k smrti obává. Až ho v sobě objevíme, dotkněme se ho a věnujme mu pozornost, péči a zájem. A odpusťme sami sobě. Pak budeme moct vstát, obejmout ostatní a odpustit i jim. Pak si můžeme i nadále ponechat svoje postoje a přesvědčení, ty jsou zcela v  ořádku. A také můžeme a měli bychom zvednout svůj hlas, když vidíme, že někdo hraje neférově a poškozuje ostatní či celou společnost. Naše reakce už ale nebudou vycházet z našich bolestivých míst, ale budou pramenit ze soucitu, sou-citu jakožto schopnosti a hlavně ochoty umět se podívat na svět očima těch druhých a na chvilku si vlézt do jejich kůže. Jenom tak budou ku prospěchu všem a nejvíce nám samým.